Ryushinkan Dojo v Tokyu, Japonsko:

” Rozhovor pro Fighter´s magazín “

Cesta za poznáním Goju ryu karate do

Pan Jaromír Musil na konci minulého roku podnikl cestu do Japonska. Můžete se o Vaše zážitky podělit i se čtenáři našeho časopisu a povědět nám něco o tak zajímavé cestě.

Jak jste přišel na to vypravit se do Japonska a navíc cvičit tam karate? Můžete nám něco o této cestě říci?
Když se na tuto otázku zeptáte kteréhokoliv karatisty věřím, že každý vám odpoví stejně. Již v začátcích, si každý kdo trénuje bojová umění , řekne jaké by to bylo kdybych mohl být někde tam kde historie tohoto umění začala. A i já jsem si před 14 lety říkal, že bych se chtěl jednou do Japonska podívat a cvičit tam karate. A dnes se mi to povedlo a jsem rád že jsem takové rozhodnutí udělala. O prázdninách v minulém roce jsem se zúčastnil gashuku I.O.G.K.F. v Belgii pod vedením shihana Morio Higaonny legendou okinawského Goju ryu karate. V té době jsem ještě neměl ani potuchu po tom, že by jsem do Japonska odcestoval. Ale tam se mi otevřeli oči a zjistil jsem, že Goju ryu jaké cvičím má dosti málo společného s tím, co se cvičí na Okinawě nebo v Japonsku. To byl důvod proč jsem se rozhodl zanechat veškeré práce a odjet do Japonska cvičit.

A proto jsem se při cvičení na semináři s shihanem Takeji Ogawou zeptal jakým způsobem bych se mohl dostat do dojo v Japonsku a cvičit tam. Pan T. Ogawa mi poradil, že nejlepší je napsat dopis na Japonské velvyslanectví a žádat tam informace o trenérech a dojo v Japonsku, kteří vyučují cizince. (Protože v Japonsku je i dnes dost mistrů, kteří neberou cizince za své žáky.) mě se tato cesta zdála zdlouhavá a proto jsem se rozhodl zatelefonovat na Japonské velvyslanectví v Praze a na tyto informace se zeptat. Měl jsem štěstí a byla mi dána adresa na JKF ( Japan karate federation ), která sdružuje všechny čtyři styly karate. Napsal jsem fax na tuto adresu a byli mi poslány adresy těchto mistrů a věřte mi moc jich nebylo. Rozhodl jsem se tedy napsat na jednu z uvedených adres “Ryushinkan dojo v Tokyu pod vedením senseie Seiro ARAGAKI Goju ryu karate” a čekal jsem na odpověď. Odpověď přišla docela za krátkou dobu a s údivem kladná. Napsal mi sice žák senseie Aragakiho, ale jen z toho důvodu že sensei Seiro Aragaki neumí dosti dobře anglicky.

Seiro Aragaki - Ryushinkan Dojo Yoyogi Tokio

Tréma ta byla až těsně před odjezdem a to hlavně proto že jsem letěl zrovna v dobu, kdy se stalo zrovna to letecké neštěstí s tureckým letadlem. A cesta ta byla také dosti dlouhá zejména proto , že jsem letěl z Prahy do Milána a tam jsem musel čekat čtyři hodiny na letadlo do Tokya. Let z Milána do Tokya trval 11 hodin letu a to je dost dlouhá doba a ještě když víte že jste v 10000 metrech a před sebou máte 11000 km. Ale spánek a video televize to vyřešila. Ale hlavně jsem měl starosti z komunikace a zda mi budou stačit peníze. Bylo mi řečeno že musím mít minimálně 500 USD u sebe, jinak je možné že mě mohou celníci poslat zpět. Takže jsem si vzal Japonský YEN a US dolary a jel jsem. Více než peníze jsem měl obavy s tím jak se domluvím. Ale zjistil jsem, že to i s angličtinou jde. I když ne každý Japonec jak se říká, umí docela dobře anglicky. Ale po nějakých maličkostech jsem se nakonec vždy dověděl to co jsem potřeboval. Po příletu na letiště do Tokya jsem měl napsáno nemálo pokynu které musím udělat. Vše jsem měl podrobně popsáno od senseie Aragaki kde co mám udělat . Vzhledem k tomu, že jsem v této zemi nikdy nebyl a měl jsem se v ní orientovat, tak to byla tak trochu sebevražda. Ale risk je zisk. Takže jsem si koupil lístek ( mimochodem v přepočtu za 1100,- Kč ) na SKYLINER z Narita Airport na stanici Ueno. Cesta z letiště do centra Tokya trvá normální dráhou přes 3,5 hodiny a rychlodráhou SKYLINER jen 1 hodinu a 5 minut. Tam jsem měl přesednout na metro HIBIYA LINE a jet 13 zastávek na ROPPONGI. Ale ono to není tak jednoduché jak to bylo napsáno, protože zaprvé metro, ne jak u nás trasa A,B,C u nich je 16 druhu line. A to ještě JR line což je dráha, která jezdí na mostech. No a ještě jako naschvál, je zde všechno značené ve znakách a ne v angličtině. K tomu jsem měl k dispozici knížečku, s veškerým popsáním místních dráh v Japonštině a angličtině. Místo kde se nacházím jsem našel hned, ale místo kam mám jet jsem musel najít v knížečce a podívat se na dané znaky a poté je hledat na tabuli na nástupišti ve znakách. Takže nezbývalo nic jiného než hledat. Protože u těchto znacích, byla cena za místní dráhu. Za tuto cenu jste si museli koupit další lístek. Ten jste při vstupu označili v automatu a při východu ze stanice opět vložit do automatu a teprve potom vyjít ven. ( Nedej bože, že jste si koupili lístek za nižší cenu, nebo přejeli o stanici dále. V ten okamžik automat začal houkat a nechtěl vás pustit ven, takže jste museli za místním průvodčím doplatit a ten vás teprve pustil ven.) Ale nakonec jsem všechno zvládnul a dorazil na stanovené místo, kde jsem měl čekat naproti stanici v Hotelu Anna. Odtud jsem měl zavolat a měli mě vyzvednout na recepci. Vše jsem udělal a čekal, ale asi po půl hodině mi to bylo divné, tak jsem se zeptal recepčního jestli jsem ve správném hotelu a vůbec na recepci. Ten mi odpověděl, že jsem sice v Hotelu Anna, ale na recepci pro garáže a že hlavní recepce je o patro víš. Kde už netrpělivě čekali mí přátelé. Nakonec jsem si oddechl že je vše za mnou.Nakonec jsem byl ubytován v soukromí tipicky japonského bytu našeho 1+kk . Japonské byty jsou naproti naším dosti malé a skromné, ale já jsem byl rád za vše co mi bylo poskytnuto, protože jedna noc například v Hotelu Anna na Roppongi stojí 25 000 Yen = 250 USD. Já jsem sice tolik neplatil, ale i tak v přepočtu to bylo jako u nás v luxusním hotelu. Druhý den po delším spánku z časového posunu jsem hned s přáteli vyrazil za poznáním krás japonské kultury. Jako první krásu z Tokya jsem vyděl East garden of the Imperial Palace ( tradiční japonské zahrady u císařského paláce v Chiyoda-ku ). Do císařského paláce je vsup zakázán takže jsme palác viděli jen z povzdálí. Ale tradiční japonské zahrady nám celý výlet vynahradily. Lépe řečeno celé se to musí vidět na vlastní oči.

Sanchin Gami       Chiishi

Následujícího dne jsem vyrazil na návštěvu do Ryushinkan dojo, domluvit se na trénování a seznámit se s senseiem Aragakim. Po krátkém bloudění po Shinjuku ( čtvrť v Tokyu ), tedy více méně po Yoyogi, kde se nachází Ryushinkan dojo, jsem přece jen našel dojo. Ono se řekne najít cvičební místnost ( dojo ), v daném městě na dané ulici. Ale hledejte ve městě, kde máte napsané názvy ulic ve znacích. Takže nezbývalo nic jiného než chodit a ptát se, ale nakonec vše dobře dopadlo. Narazil jsem na příjemné lidi , kteří mi ochotně poradily a nakonec jsem do Dojo dorazil. Při příchodu do dojo nebyla moje návštěva nijak zvláštní, protože zde cvičili i jiní Evropané a místní na to byly zvyklí. Ochotně se mi začali věnovat a po příchodu senseie Aragakiho mě okamžitě představily a vysvětlili vše potřebné. Sensei Aragaki totiž neumí moc Anglicky a moje japonština je na bodu mrazu, takže mi vše vysvětlili starší ze žáku senseie. Zejména celou dobu v Ryushinkan Dojo mi byl přidělen překladatel pan J. Parker , který pochází z Anglie a už více než 9 let žije v Japonsku. Tento člověk mi byl pořád v blízkosti a když jsem tápal vždy mi podal pomocnou ruku. Se senseiem Aragakim jsem se domluvil na tréninkách pondělí, středa a pátek od 18:00 – 22:00. V Ryushinkan dojo se totiž trénuje pondělí, středa a pátek a to dopoledne od 12:00 – 16:00 , a odpoledne od 18:00 – 22:00. Z toho hlavní trénik je od 13:00 – 15:00 a od 19:00 – 21:00 hodinu před a po je volný trénink kde se každý sám individuálně připravuje podle svých potřeb. A hlavní trénink vždy vede sensei Aragaki. Tedy mě bylo řečeno že mohu docházet na odpolední tréninky. Zprvu jsem byl trochu zklamán protože jsem byl odhodlán zde cvičit a ne sedět ale nakonec se vše v dobré obrátilo. Můj první trénink jsem absolvoval sám se senseiem Aragakim a J. Parker, který mi překládal. ze všeho nejdříve jsem musel dokázat že cvičím Goju ryu karate a ne Goju kai karate a od toho se poté odvíjely moje ostatní tréninky. Japonci totiž Goju ryu od Goju kai rozdělují. Ne jako všude v Evropě, kde se cvičí oboje dohromady a ba i někde zavadějí do Goju i Shito ryu. Po krátkém přezkoušení z kata Goju ryu sensei Aragaki usoudil, že cvičím doopravdy Goju ryu, ale že jsou v mých kata nepatrné chyby, které se odvíjejí od Evropského cvičení. První dvouhodinový trénink po absolvování testu jsem cvičil se senseiem dýchací kata Sanchin. Tuto katu jsem snad zacvičil za celé dvě hodiny snad stokrát a pořád s novými poznatky. Goju ryu karate-do se totiž vyznačuje svojí elegancí, spojení měkkých a tvrdých technik, a cvičení dýchacích kata Sanchin a Tensho. První trénink dopadl dobře. Horší byl jeho konec. V Japonsku totiž když přijde do dojo nový žák, je na konci tréninku jeho představení. Pan J. Parker mi vysvětlil co všechno musím udělat ale o to bylo horší že jsem některé věci musel říci japonsky a to bylo už horší. No nic těžkého. Na konci tréninku jsem měl předstoupit před všechny žáky a představit se. Jenže co bylo horší že jsem to měl říci v Japonštině, protože v angličtině někteří žáci tomu nebudou rozumět. A to byl můj konec. U druhého slova mého představení jsem nevěděl co bylo to první, takže nakonec jsme přišli na to, že bude lepší když se představím v angličtině, ale musím na konci říci ONEGAI SHIMAS. To jsem se usmál a řekl, “to bude snadné” a přitom jsem si v duchu opakoval to slůvko. Na konci tréninku se nastoupilo v řadách za sebou do musubi dachi a po povelu jsme usedli do seiza. Nejstarší žák zavelel “mokuso” a okamžitě zavládlo ticho jen moje srdce bylo a v duchu si stále opakoval “onegai shimas, onegai shimas” . Poté zaznělo “mokuso yame” a nejstarší žák začal s odříkáním první větu z Dojo kunu ( Dojo kun znamená principi dojo , kterých se musí řídit žáci dojo ), poté jej všichni zopakovali až do uplného konce. Nakonec jsme se uklonili obrázkům mistrům a zakladatelům stylu Goju ryu ( Chojun Miyagi a Kenrio Higashina ) na konec senseii Aragakimu a při každém jsme zvolali “ARIGATO GOZAI MASHTA” a přišlo na řadu moje představení. Předvolali mě před všechny žáky a já spustil vše šlo podle plánu až na konec …… Já zapomněl to slovo !!!!

Old Master's

Ale naštěstí mi byl po ruce J. Parker a ten rychle pomohl, ale mohu vám říci že jsem byl červený až na patách. Od té doby jsem si raději všechny slůvka psal. A tak skončil můj první trénink v Japonsku. Zprvu mi bylo dáno najevo, že nebude možné nějaké speciální tréninky jen ty, co jsou dané a to i s ostatními cvičenci. Nakonec vše dopadlo úplně jinak. Po mém druhém tréninku který jsem opět absolvoval sám se senseiem mi bylo navrženo, že mohu chodit na tréninky i dopoledne. Kde je méně lidí a z většiny je pro pokročilé nebo podnikatelé. Zde jsem měl možnost více cvičit i se staršími členy. Sensei si cvičení semnou oblíbil a před třetím tréninkem zamnou přišel a řekl mi, že mám přijít na soukromý trénink v úterý od 16:00 – 18:00 hodin. Jen já sám a sensei , co jsem si mohl jen přát jiného. A ten samý den po tréninku, přišel že mám přijít v tu samou hodinu i ve čtvrtek. A od té doby jsem chodil cvičit každý den, kromě soboty a neděle. Třikrát týdně po osmi hodinách společný trénink a dvakrát týdně dvě hodiny, jen sám se senseiem. A to kolikrát i na společném tréninku jsem cvičil stranou od ostatních se senseiem a probírali nová kata. Protože při soukromých hodinách mi každý trénink sensei vysvětloval jinou kata. Dvě hodiny jsme věnovali jen a jen této kata od dýchání až po samotné dynamické cvičení a načasování. Nedá se slovy vyjádřit co mi dalo cvičení pod takovým mistrem a s jeho žáky. Zejména i starší členové mě mezi sebe přijali. A nedá se říci že to jsou nějací staroušci. Zejména po cvičení Randori například s Isamu Miyazato ( 59 let ), jsem měl po celém těle modrák jeden vedle druhého. Japonské randori naproti našemu je sice pomalejší, ale o 100% tvrdší. Ale byli tu i někteří kteří mě vůbec ze začátku nevnímali a přehlíželi. například jeden z mích prvních tréninků jsem přistoupil k jednomu ze starších členu a uklonil se s pozdravem “onegai shimas” a ten nic. Pozdravil jsem ho ještě dvakrát a to pokaždé s větším úklonem a pořád nic. V Japonsku je totiž zvykem při příchodu do dojo pozdravit a po převlečení musíte pozdravit všechny vyšší technické stupně, které v dojo již jsou nebo přišli po vás. Jenže u černých pásů nepoznáte, který jaký má a proto musíte pozdravit všechny. A věřte, že jich je tam hodně. A to nemůžete odbýt, tak jako u nás pozdravem třeba pěti na ráz, ale každého musíte pozdravit zvlášť. Sotva jste pozdravili všechny černé pásy, tak si oddechnete. Jenže se otočíte a za vámi stojí všechny hnědé zelené a nižší pásy. Takže nejlepší je chodit na trénink včas, protože když přijdete pozdě, tak se to vše na vás nahrne a nevíte co dříve. Někteří Japonci jsou ještě z té staré doby a k tomu, aby

Ryushinkan Dojo Members

vás respektovali nestačí si uvázat černý pás, ale dokázat, že jste hoden tento pás nosit. Mě začal tento starý mistr respektovat a vnímat, až po mém třetím tréninku a to mi konečně odpověděl a stejně zdvořile se mi uklonil. Všechny zážitky které jsem v Ryushinkan dojo zažil, mi dali hodně zkušeností. Při mém odchodu z Japonska a tedy i z Ryushinkan dojo se semnou všichni srdečně rozloučili a popřáli hodně uspěchů při cvičení karate. Od senseie Aragakiho jsem dostal na památku obrovský obraz, kde je napsán kaligraficky dojokun převzatý od Masatoshi Nakayama , který uctívá Ryushinkan a mnoho dalších upomínkových předmětů a certificatů o mém tréninku v Japonsku v Ryushinkan Dojo. Na tuto cestu mi zůstalo spousta vzpomínek a věřím že se tam opět někdy vrátím. Konec tohoto příběhu bych chtěl ukončit tím čím tato cesta za poznáním začala a to je Dojokun Ryushinkan.

DOJO-KUN( principy dojo )

Jinkaku kansei ni tsutomeru koto
Usilovat k zdokonalení lepšího stupně a charakteru.
Reigi o omonzuru koto
Respektovat a vážit si vyššího stupně a DOJO.
Kekki o yu o imashimeru koto
Nikdy nehledat cestu agresivitou k vyššímu stupni.
Doryoku no seishin o yashinau koto
Snažit se myslí posílit vytrvalost k vyššímu stupni.
Makoko no michi o mamoru koto
Řídit se správným učením od vyššího stupně v DOJO.